Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska a přeplavení se na africký kontinent, přes majestátními horami lemovaný Gibraltarský průliv jsem došlápl, již neklidnou ploskou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.
Po osmi hodinovém přesunu autobusem velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních Marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace. Zevlovali jsme jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky.Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzké metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje jak se patří. Co bude dál? Co bude následovat?Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: tady vrčí pes a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova.Co bude za rohem? Nejde někdo za námi?Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí!Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu aby ozvěna z blátěných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především obejít tu hromadu vpravo, co to jen může být za sajrajt? Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci,putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem.Vše jsem mlhavě na pokraji nechtěného spánku sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen. Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými debilními pohledy po celou dobu lokomoce kolem našeho útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků.Jistě milí lidé, pomyslel jsem si a to především v momentě, když se marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvé vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevové hodnotili své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko. Zjevové se jak tři kojoti vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvé vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil stín rychle se pohybující po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev který se line z hlouby mého hrdla rezonuje do tmy odráží se od oblohy, nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje cuchá a hněte jeho mozková zakončení.Čerti se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.

Vse jednou konci a stejne jako konci babim letem leto na osadach rozesetych nad sazavou, stejne teskne konci podezrele pisne honzy nedveda a stejne uslzene v zaplave planoucich zapalovacu konci tulacky rano na koncertech folkoveho barda. Stejne tak drakonicky a nahle skonci emanace tulactvi, ktere jsme s gustem provozovali po asii. Je konec. Zitra, pohaneni stresem a pachuti z asijske staravy v ustech, pozeneme do naruci tureckych aerolinii.Budeme unaseni na kridlech do tmy a zimy strednich cech, kde nas ceka jiz jen slusne rozparadena zima. Jima mne podezreni, ze privitam domovinu husi kuzi a akutnim akne. Nikdo z tech zlodejicku, prizivu, ulhanych taxikaru, podvodny cestovnich agentur, samozvanych policajtu, otravnych majitelu hostelu, prostitutek a rozlicnych zebraku si nedovede predstavit tu makabrozni sed, ktera se pred nami po tomto bujarem cestovani rozprostre. Cest vsem, kdo to cet.

Tak a jak zivot chode,tak jsme na ostrove Samui. Jelikoz kdo tu ma tu moznost byt neprijemny, tak to s gustem cini, nemohu nic napsat dnes, ale zitra, ponevadz chlapec co v internetove kavarne dli a minuty pocita za 60 haleru po jedne, neoblomne na nasem odchodu trva a jeho asijske rysy tvrde jsou a nesmlouvave. Ve zkratce mohu rici, ze posledni dva dny jsme pobyvali u pralesni ricky obklopeni vegetaci a rozlicnymi zvuky zvirat a hmyzu a spolu s dvema souputniky z Cech, ktere jsme na ceste potkali, zpivali jsme pri ulehani do stanu slizke pisne bratru Nedvedu. A ja jsem mel pod hlavou boty nuz a tatovu bundu sitou z maskacuuuu. UUUuuu

Jak jsem si V Phnom penhu vyrizoval vizum.Moje zdeseni v Phnom Penhu se melo stupnovat, protoze jsem se rozhodl, ze si zaridim na Thajske ambasade vizum, na ktere bych posleze odjel autobusem do Thajska a jak jsem se spetl. Po prijezdu do Phnom Penhu jsem vyrazil zavesen na subtilnim omlacenem motocyklu a vezen muzem s voskovou kuzi a tremi zuby v horni celisti smerem k Thajske ambasade. Ocekaval jsem obdobnou proceduru jako u nas ci kdekoli jinde , ale vzhledem k tomu, ze Kambodza nema uplne dobre sousedske vztahy s Thajskem a podle nejakeho kambodzana meli pred tremi mesici ozbrojeny stret pri kterem zemreli tri vojaci, tak je vse jinak. Do samotne budovy ambasady nelze nijak proniknout, pouze u vstupni brany je zaprasene vydejni okenko, ktere pusobi spise jako pruzor vratneho nez cokoli jineho, tam samozrejme nikdo nesedel. A tak jak to uz je v Kambodzi zvykem se mne ujali hodni lide. Vse se odehravalo na chodniku pred ambasadou a o to to bylo vice znepokojive, protoze to postradalo jakykoli punc oficiality, ktery bych pri predavani jedineho cestovniho dokladu, ktery na cestach mam ocekaval.A uz zacal rej,kdy kolem mne krouzil trojzuby motorkar a tri policiste, alespon podle uniforem, bohuzel mela kazda jinou barvu a tak jsem se popravu mohl domnivat, zese jedna o policii modni. Do toho vseho se pripletl nejaky kolemjdouci,ktery neco hulakal, ale nevydrzel to dlouho a odpadl jako prvni. Modni policista za kostrbateho prekladu tuktukare sdeloval, ze mu mam pas odevzdat a zitra si pro nej odpoledne prijit a jiz v nem udajne bude vizum, zaroven huhlal neco o 35 $, nasledne pro potvrzeni sve funkce vytahl zlutou umulousanou obalku prevazanou motouzem a rozeviral pred myma zdesenyma ockama cizi pasy, konkretne pas nejakeho cernocha podle fotky, ve kterem bylo vlozeno 40$. Policiste se poruznu menili v poradi ve kterem halekali, vselijak se osivali a hulakali jako certi. Nahle pred ambasadou jiz neslo o proste udeleni viza jehoz udeleni je zalezitost jednoho odpolene, ale zacala drazba a ja mel byt drazitel. Certi hulakali fifty, fifty a to uz jsem svuji zesinalou zelenozlutou tvar upinal k uprku. Nacez si ruzovy policista vsiml mych obav a na papirek smolil jakesi znaky, svoje jmeno a telefoni cislo udajne.Obratil jsem sve zdesene a nevricne oci k odchodu.Sice jsem nemel vizum, ale alespon jsem byl drzitelem pasu. Utikal jsem zhnusen tim rejem zlocinneho syndikatu do zaprasenych ulic Phnom Penhu, co bude dal, co bude nasledovat?

Aj vaj Kurva, stale jsem se neodlepi z Kambodzi a cekaji mne jeste minimalne dva dny zde, aj vaj.Zitra mirim do phnom penhu na baletadlo Do BangKoku ci na bus aj vaj.

Dnes jsme zamrzli v Sihanoukville, jelikoz tento kout sveta je zgruntu hodny k okamzitemu uprku, rozhodli jsme se ze uprchneme a to hned ten den co jsme do techto prisernych koncin zavitali.
Jelikoz Sihanoukville je letovisko, ktere se snazi lapat turisty na podobna lakadla jako v letoviscich v Thajsku, ale v pravde horsi kvality, tak nema co nabidnout ani zhyckanym turistum a vzhledem k makabrozni premene na hybrid mezi skladkou a stavenistem brlohu pro navstevniky,tak ani cestovatelum, kteri nestoji o davy Amiku a ozralych pokerovanych dedku opecenych na slunci do krupava.
My jsme bohuzel zde, jelikoz nam majitel gesthousu, ktery nejspis patri mezi ty obzvlast vysmaty kambodzany, protoze se porad vali v nekde v utrobach svyho domu a kdykoli vyleze, tak si dopina kalhoty.Zkratka nam prodal listky na jedinou lod ktera opousti Sihanoukville a miri k Thajskym hranicim a nasmolil na ni znatenym zpusobem za asistence sve matky, ktera razitkovala, odjezd ve 12,00. Dopoledne jsme tedy vyrazili v tuktuku do pristavu. Pojizdeli jsme tedy smerem k pristavu, kdyz byla nadohled morska plan, tak jsme se vydali mezi kulnami lemovanymi plechovym plotem a tunami odpadku vsude kolem do pristaviste lodi, ktere vypadalo spise jako nejaka zatuchla leta neobydlena rybarska osada. A tam nam tuktukar a nejaci dalsi hlaholici kambodzani sdelili, ze lod odplouva v 11,00 nikolivek ve dvanact a tu se tuktukar rozzaril, ze nas tedy veme zpatky a cele to krasne vymyslel za cenu deseti dolaru. Dojeli jsme tedy zpatky a nechali si vratit penize za lodni listky, kdy nas soudruh co nam ty listky prekvapil argumentem, ze to neni jeho problem, ale problem lodni spolecnosti, ktera zmenila odjezd. Samozrejme nechtel tuktukarovi , ktereho nam navic sam dohodil odskodnit a soudruh tuktukar stale trval na cene deseti dolaru, ackoliv v Phom Penhu jsme platili za tricet km sedm dolaru a to na nas jeste cekal zhruba hodinu u poli smrti. Tuktukari zde maji zvlastni druh vymahani svych pozadavku, rekne si treba patnact dolaru za sedm km a kdyz se mu turista rozhodne dat castku adekvatni a obvyklou v miste, tak si penize nevezme a vyda se turistu pronasledovat a sledovat po meste.Coz se stalo nam. Tuktukarovi se ctyr5i dolary za sest km zdalo malo a tak se zamyslil a vyhodnotil, ze dalsich x dolaru mu bude vydano, kdyz se prichyti rukou za jeden z popruhu batohu a tim se moje lokomoce zacne zadrhavat a penize se zacnou jen hrnout. Nevypadl ani zlatak.

Jak se jezdi v Phnom Penhu. Pri cestach na fichtlu po Thajsku jsem si uvedomil, ze ac doprava vypada chaoticky,nebezpecne a naprosto bez pravidel, tak ridici jezdi velice ohleduplne a ve zdanlivem chaosu je vnitrni rad. V Cambodii nikoli, tady doprava vypada chaoticky a take takova je. Je takova z gruntu, nelitostne a jednou provzdy.
A mel jsem se o tom presvedcit, kdyz jsme se vydali k pamatniku na killing fields, kam nas vezl tuk tuk utrzeny ze retezu. Nejprve bylo treba usmlouvat nehorazny pozadavek za tech tricet km, ktere citala vzdalenost tam i zpet. A hura do provozu ve voziku tazenem fichtlem znacky honda.Fichtl moc nejel protoze s takovym zatizenim, ktere bude jednou vlacet zrejme izenyri v Honde nepocitali, takze rychlost narozdil od tuktuku vThajsku nebyl ten duvod permanentniho strachu.
Popisu jen par situaci, ktere me nutily se az hystericky smat a casto opakovat kurva. Musim zduraznit, ze v Phnom Penhu jsou silnice magistraly a znacky, ktere se prilis nelisi od jinych daleko vyspelejsich mest.
Nejzabavnejsi byly vetsinou pokusy prejet z ctyrproudove silnice v jednom smeru doleva pres ctyrproudovou silnici v druhem smeru v miste, kde se tutukarovi zamanulo. Vypada to asi takto, na silnici je znacka zakazu odboceni vlevo, pred ni sedi dva policajti a na dalku se z jejich budky line desivej cesnekovej oder, nebo mozna to nebylo z budky policajtu, ale zni to lip.Nu a to je ten nejvhodnejsi moment vlitnout do protismeru a napric ctyrmi pruhy v nejhustsim provozu se snazit projet, ale naprosto bezskurpulozne drze a hrube. V tu chvili se nekdo s celou rodinou kdy matka a dcera drzi tasky plne kurat a otec ridi jen jednou rukou a druhou telefonuje rozhodne, ze taky pojede v protismeru a vyda se klickovat, nacez fichtlove, kteri se snazi objizdet tuktuk napric magistralou a nemajic jinou sanci, vjedou do protismeru ze ktereho vyjel tuk tuk. A tesne vedle toho sedi dva policajti ve strasnym cesnekovym oderu, kterej se pravdepodobne line z te jejich budky a nehodlaji.
Nebudu ani rozebirat mysky, kdy o zivote a smrti rozhoduji centimetry. Jen mne pobavila dalsi spise humorna situace, kdy jsme jeli zase po dvouproudove magistrale, ktera byla navic oddelena od druheho smeru betonovymi bloky.A tu nahle tuktukar brzdil co mohl, protoze primo proti nemu v protismeru brzdil pan v klobouku a s dvema pytli mouky k tomu.Uz se vubec nedivim, ze tady nepujcuji turistum mopedy, ja bych si ho po tomto zazitku tez nepujcil. Moje zivotnost by nebyla dlouha.